Příběh šlechtění a výzkumu v Semčicích začíná v roce 1912, měl však svoji předehru a prostředí, do kterého se zrodil. Když si zadáme do Googlu rok 1912, ocitneme se v jiném světě. V našem Rakousku-Uhersku už 64. rok vládl František Josef I. a v Čechách byl místodržícím vzdělaný a osvícený František, kníže Thun. V Číně už bylo císařství svrženo a byla vyhlášena Čínská republika, Rober Falcon Scott dobyl Jižní pól, 15. dubna se potopil Titanic a v Rusku vznikla bolševická strana. Byl uspořádán první skautský tábor, na Václaváku se stavěla Koruna a hlavně pomník svatého Václava, na německé části Karlovy univerzity působil mladý profesot Albert Einstein. Některé věci se ovšem nezměnily - např. v novinách se diskutoval státní dluh. Rakousko ho mělo za Francií, Německem a Ruskem 4. nejvyšší, asi 12 miliard zlatých.

A jak to vypadalo v řepařství a cukrovarnictví? V cukrovarské kampani 1912/13 se v Zemích Koruny České v cca 150 cukrovarech zpracovalo více než 8 milionů t řepy a vyrobilo se z ní 1,2 milionu tun cukru. Bylo to nejvíc v celé naší historii až dodnes a bylo to kolem 7 % světové produkce cukru a 14 % produkce veškerého cukru ze řepy. Existovala však přitom šance, že velká většina tohoto cukru se prodá na domácím trhu, protože Rakousko-Uhersko mělo tenkrát přes 51 milonů obyvatel a spotřeba cukru se pohybovala kolem 20 kg/osobu. V řepařství a cukrovarnictví panovala euforie z vynikajícího ročníku, ale současně doléhala nepříjemná vzpomínka na ročník 1911, kdy byla produkce řepy a cukru jenom poloviční, mimo jiné proto, že nebylo osivo. Osivo se převážně dováželo a při neúrodě dodavatelé neplnili kontrakty. Osiva bylo potřeba strašně moc. Selo se 18 - 20 kg/ha, řepy bylo v českém království kolem 350 000 ha a to představovalo asi 7000 t osiva ročně. Dnes spotřebujeme asi 180 tun osiva.

Počátky domácího šlechtění sahají asi třicet let před náš rok 1912, v Dobrovici spadají do let 1893 a 94, od roku 1895 vedl toto šlechtění Václav Bartoš. V roce 1905 se osivo z tohoto šlechtění poprvé ve větším rozsahu použilo v některých domácích cukrovarech a vykázalo dobré výsledky. V absolutním měřítku zůstávala však produkce semene z Dobrovice i z dalších domácích šlechtitelských podniků nevýznamná - z Dobrovice ročně jen asi 50 t. Zásadní pokrok přinesla až úžasná souhra klíčových faktorů. Byl tu muži, kteří věděli co by se mělo dělat: Václav Bartoš, šlechtitel, Heřman Cron, ústřední ředitel Thurn Taxiských průmyslových a zemědělských podniků a další. A napomohla náhoda, výše zmíněná neúroda. Neúroda roku 1911 vyvolala myšlenku samostatného nezávislého zásobování semenem a tak byla v rámci Thurn Taxiského panství zahájena výstavba nové šlechtitelské stanice v Semčicích. Bouřlivý rozvoj v těchto letech na tříkilometrové ose Dobrovice - Semčice si uvědomíme při pohledu na průčelí hlavních hal cukrovaru Dobrovice. Je tam letopočet 1913 jako datum dokončení úplné rekonstrukce cukrovaru, která proběhla v letech 1911 - 1913.

Projekt šlechtitelské stanice v Semčicích se ukázal jako výjimečně úspěšný. Dobrovická semena získávala důvěru cukrovarů i pěstitelů a postupně se omezoval dovoz zahraničních odrůd. Vedle vlastní šlechtitelské stanice byla vybudována "čisticí stanice" - továrna na zpracování, skladování a expedici, výroba semene se zvyšovala, až před druhou světovou válkou dosahovala 5000 t. Od roku 1932 už byly pěstovány prakticky jenom domácí odrůdy cukrové řepy. Dobré výsledky ve srovnávacích pokusech v zahraničí vedly postupně k vývozu semene. V roce 1927 bylo zřízeno zastoupení ve Francii a roce 1932 filiálka v Anglii, ale například v roce 1936 se vyvezlo 1000 t semene i do USA.

Druhou světovou válkou šlechtění v Semčicích velmi utrpělo. Cukrovarnický průmysl i samotná šlechtitelská stanice byly pod okupační správou, byly podporovány německé odrůdy, snížila se plocha domácího šlechtění a stanice organizovala množení cizího osiva. Nepovolovaly se domácí odrůdy, a tak slavná odrůda Dobrovická A čekala na své povolení od roku 1939 až do roku 1946.

V poválečné době se stala stanice v Semčicích prakticky jedinou institucí, která se u nás šlechtěním a výrobou osiva cukrové řepy zabývala. V roce 1951 byla ovšem přebudována na Výzkumný ústav řepařský a v roce 1953 byla od ní oddělena továrna resp. čisticí stanice osiv a byl přerušen bezprostřední vliv na množení a výrobu osiva. Tím skončilo období standardní šlechtitelské a semenářské firmy a započalo období více méně akademické instituce. Šlechtění zůstalo nadále hlavní aktivitou, přibylo však oddělení agrotechniky a oddělení ochrany. Do Semčic se koncentrovala celá problematika řepařství, české řepařství a cukrovarnictví však procházelo hlubokou krizí. Místo podnikání přišlo plánování, kádrování, izolace a kolektivní neodpovědnost. Cukrová řepa byla pro pěstitele spíš na obtíž, výnosy stagnovaly, cukernatost klesla i pod 15 %, do cukrovarů se neinvestovalo. V západním světě ovšem mezitím vyšlechtění jednoklíčkové cukrovky, objev selektivních herbicidů a technologie pěstování bez jednocení a bez ručního ničení plevelů (= technologie pěstování bez ruční práce) změnily během deseti let světové řepařství. Po roce 1960 se Výzkumný ústav řepařský stal jedinou spojkou na tento překotný světový vývoj. Zejména šlechtitel Jan Maier a technolog Jiljí Fiedler udrželi v této době všeobecné izolace kontakt se světovou vědou a vedle nich pak do devadesátých let a do uvolnění poměrů vyrostla nová generace odborníků, s nimiž se české řepařství rychle mohlo vrátit na evropskou úroveň.

Po roce 1989 se postupně začalo měnit praktické řepařství a cukrovarnictví. Ostré konkurenční prostředí vrátilo postupně řepu na nejlepší půdy a k dobrým pěstitelům, nutilo pěstitele k inovacím pěstitelské technologie pro zvyšování výnosů a ke kontrole nákladů. Proběhla úspěšná privatizace cukrovaru v Dobrovici, opakovanými rekonstrukcemi se zvyšovala jeho zpracovatelská kapacita, přicházeli pěstitelé ze zanikajících cukrovarů, stabilizovala se společnost Cukrovary TTD a.s. Semčický výzkumný ústav byl po roce 1989 prvním zemědělským privatizovaným ústavem v zemi a z jeho specialistů byly rychle obnoveny struktury obvyklé v západní Evropě. Už v roce 1990 byl obnoven Svaz pěstitelů cukrovky Čech jako partner cukrovarnického průmyslu a profesní zastoupení vůči státním orgánům. Sídlo Svazu je pochopitelně v Semčicích. Šlechtění cukrovky převzala jako přímý pokračovatel společnost Syngenta Czech a v této práci pokračuje nadále v Semčicích. Byl založen Řepařský institut, sídlí v původní budově šlechtitelské stanice a v něm pokračuje nadále výzkum technologie pěstování cukrové řepy a poradenství pro pěstitele. Tato koncentrace řepařských aktivit do Semčic sem přivedla i další firmy. V Semčicích má zastoupení významná německá firma s vynikajícím šlechtěním cukrovky - KWS SAAT AG, v Dobrovici měla donedávna zastoupení francouzská šlechtitelská firma Florimond Despréz.

V Semčicích tedy za sto let proběhla tři velmí rozdílná období. Napřed to byla éra úspěšné šlechtitelské firmy. V akademickém období 1950 - 1990 se do Semčic pod jednu střechu soustředilo celé odborné zázemí řepařství, ale tak jako téměř vše v té době, i zdejší (myslím, že docela poctivé) úsilí končilo vždy jen v teoriích a plánech a v praxi řepařství stagnovalo a cukrovarnictví jednoznačně upadalo. V konečném výsledku to opravdu nebylo úspěšné období. Období po roce 1990 bych nazval obdobím diverzifikace. V Semčicích dnes pro řepařství pracuje Řepařský institut, Syngenta, Svaz pěstitelů cukrovky a KWS.

Přes ztrátu vlastního šlechtění si dovolím třetí semčické období označit za znovu úspěšné. Vznikly tu firmy, které dobře slouží dnešním potřebám pěstitelů cukrové řepy. Z Česka se nestalo žádné odkladiště osiv druhé kategorie. Hilleshoeg po svém vstupu nastavil vysokou laťku, které se museli přizpůsobit ostatní konkurenti. Svaz pěstitelů cukrovky provedl řepaře úspěšně obdobím divoké restrukturalizace cukrovarnického průmyslu, obdobím liberálního cukerního trhu v devadesátých letech, odobím vstupu do EU a zejména obdobím tvrdé reformy tržního řádu EU v posledních letech. Při této poslední reformě se množství peněz protékající odvětvím snížilo o 40 %! Po celých posledních 20 let se se hrálo o další existenci řepařství a cukrovarnictví a Svaz pěstitelů musel tvrdě vyjednávat s cukrovary o podmínky pro zemědělce a současně ve shodě s těmi samými cukrovary zastupovat odvětví vůči hospodářské politice. V Řepařském institutu jsme si předsevzali vytvářet odborné zázemí pro toto odvětví. Není to úplně výzkum. Na to jsme malí jako firma i jako české řepařství a množství peněz, které je z něj možno na výzkum věnovat. Děláme však pokusy, zkoušíme odrůdy, přípravky na ochranu rostlin, hnojení, technologii pěstování. Organizujeme potřebné rozbory a diagnostiku - na zásobu dusíku v půdě, na nematody, nebezpečí houbových chorob. Pořádáme školení, polní dny, přinášíme poznatky ze světa.

Výsledky všech těchto semčických aktivit posledních 20 let není možno měřit jinak, než výsledky českého řepařství. Výměra pěstování cukrové řepy v celém stoletém období klesá, tento pokles plochy zasáhl celou Evropu a asi mu nebylo možno zabránit. Jiný obraz dává vývoj výnosů cukru. Na počátku našeho období -v letech 1912 - 1922 - výnosy narostly na úroveň 4 - 5 t/ha cukru a na této úrovni pak 60 let stagnovaly. Příčiny stagnace byly různé - asi hospodářská krize ve 30. letech, potom válka a následně změna politického a hospodářského režimu. Pro nás je důležité, že po roce 1990 se růst výnosů obnovil a během 20 let se výnosy téměř ztrojnásobily. V ročníku 2011 jsme dosáhli rekordního výnosu více než 12 t cukru /ha v Česku a více než 13 t/ha v Čechách. Vrátili jsme se do evropské špičky. Cukrová řepa je jedinou plodinou v českém zemědělství s tak výrazným růstem výnosů v polistopadovém období. Přes všechna omezení v posledních letech narůstá dnes i výměra řepy. To je jistě nejlepší vizitka zdravého vývoje odvětví a snad není příliš opovážlivé, pokud si alespoň jistý podíl na tomto úžasném trendu připočteme jako zásluhu našeho úsilí a komplexu semčických služeb pro řepařství.

Při pozitivním hodnocení vývoje za posledních 20 let se musím vrátit na začátek této úvahy, k ose Semčice - Dobrovice. Před sto lety se velká éra zrodila při velké rekonstrukci cukrovaru Dobrovice a s výstavbou semčické šlechtitelské stanice. Současné období je mj. spojeno opět s několikanásobnou rekonstrukcí v Dobrovici do pozice daleko největšího cukrovaru v Česku i v celé východní Evropě a s výstavbou lihovaru v Dobrovici. Opět je potřeba veliké množství kvalitní řepy a Semčice k naplnění této potřeby přispívají opět z velké části osivem a dnes navíc i propracováním a permanentním zdokonalováním pěstitelské technologie a organizováním interprofesních a politických aktivit řepařů.